Jsou noci, kdy v zahradě zakopávám o měsíc…
V novém Plavu věnovaném tématu V osidlech rozkoše si můžete přečíst můj překlad eseje americké antropoložky Carole S. Vance, která se věnuje problematice sexuality, lidských práv, vědy, genderu a zdraví. Autorka je editorkou sborníku Pleasure and Danger: Exploring female sexuality. V roce 1982 koordinovala přelomovou Konferenci o sexualitě na Barnard College. Jako lektorka a mentorka působila v Indii, Nizozemsku, Číně a Vietnamu.
Těší mě, že si série Heather Fawcettové o neohrožené a společensky neobratné dryádoložce Emily Wildové, kterou překládám pro Nakladatelství Host, našla tolik fanynek a fanoušků, a mám radost, že na těchto knihách můžu spolupracovat s redaktorkou Martinou Ježovou, která odhalí a odstraní kdejakého překlepového šotka a stylistickou neobratnost. Třikrát sláva dobrým redaktorům!
Třetí díl měl být původně závěrem série, ale vzhledem k tomu, že v lednu má vyjít čtvrtý díl, bude Emily na své cestě mezi světem smrtelníků a říší víl spokojeně pokračovat.
„Profesorka dryádologie Emily Wildová se spolu se svým snoubencem, krásným a nevypočitatelným Wendellem Bamblebym, vydává do říše víl, aby získali zpět jeho trůn a ujali se vlády v zemi, kde stromy mají oči.
Emily se ocitá ve světě, který je fascinující, okouzlující, avšak také nelítostný. Jak se smrtelná žena, jež zasvětila roky studiu kouzelných bytostí, vyrovná s úlohou jejich vládkyně? Společně s Wendellem se budou muset postavit nadpřirozeným nepřátelům a poradit si s kletbami i intrikami předchozí kruté královny, Wendellovy macechy.
Říši víl i její fascinující obyvatele stravuje nebezpečná magie a Emily musí najít klíč k tomu, jak s ní bojovat — a hledá jej v příbězích, které ji odmalička fascinovaly, v minulosti i ve vlastním srdci. Jinak hrozí, že ona i Wendell ztratí vše, co je jim drahé. „
Tuto sobotu budu mít na Parconu v Chotěboři přednášku o literárních rezidencích.
Tvůrčí pobyty pro autory v ČR i zahraničí nabízejí inspirativní změnu prostředí, možnost navázat nové kontakty a představit svou tvorbu veřejnosti. Přiblížíme si, jaké možnosti lze využít, jaké podmínky je třeba splnit a jak může rezidenční pobyt vypadat.
Báseň z 12. 8.
jehly hvězd se probodávají blíž a blíž vstříc nastavené tváři ticho polí na konci světa ticho neviditelných stvoření a předpolomních jablek co se kotěcky otírají o kotníky oblohou proudí přízrak Mléčné dráhy kterou jsme ztratili kterou jsme zradili padá něco si p- přesto pošeptej
Drabble inspirované jistým výživným obchodem v Budapešti.
Turisté ten obchod milují. Místní dělají, že ho nevidí.
Kdyby si Hieronymus Bosch zřídil krámek věnovaný vánočnímu kýči a napěchoval ho umělými krápníky, světýlky, koulemi, myšmi v uniformách, panenkami uvíznutými v lavinách dekorací, Santa Klausy v dragu, včetně famózního make-upu, sexy sobicemi v červených minišatičkách poletujícími ve stylu Marilyn Monroe…
To vše vede k velké figuríně Santy v zadní místnosti.
A ke dveřím, které se otevírají jen občas.
Stačí jednou denně.
Pokaždé do nich jeden dva turisté zabloudí.
Dveře se za nimi tiše zavřou.
Z tajné místnosti vedou hadičky do figuríny Santy.
Když jimi protéká čerstvá krev, Santa plní přání.
Turisté ten obchod milují a on zase miluje je.
Noční momentka
Světlo nás přitahuje jako lampa noční motýly, ostatně se rádi považujeme za můry.
Prodíráme se houštinami, ti zdatní a vysocí je přeskakují. Přikrčíme se, když nad námi zasviští letky našich okřídlených sourozenců.
Připlížíme se k oknům. Jsou dvě, přední a boční. A za nimi ozářené lidské doupě.
Zase si čte. Nahlas.
Možná je nahluchlá. Nebo jen lidsky otupělá.
My ji slyšíme jedna báseň.
A zrovna jednu báseň předčítá.
Vůbec nikdy nepostřehne, když ji lákáme ven. Všichni – neukotvené kořenové kočky, blanití i opeření letci…
Jednou třeba vyjde za námi a ze zažrané čtenářky bude sežraná čtenářka.
Ale do té doby…
… posloucháme.
Požádala jsem Chechulu o obrázek mých oblíbenkyň Bábi a Stařenky ze Zeměplochy (plus Silver v módním oblečku dovezeném jedním ze Stařenčiných synů z Ankh-Morporku). Dostala jsem k nim ještě rozkošnou Stařenku s bendžem a ježkem na obálce a jako bonus tisk s lady Berankinovou. Culím se, kdykoli se na ně podívám. Pokud byste si chtěli od Chechuly nechat něco zilustrovat, můžete se domluvit zde.
Drabble, tentokrát pohádkové
Ztráta srdce s tím, jak člověk roste, představuje čím dál větší probléme.
Až nezbývá než jít sedm mil přes hory, doly.
Hlavní je vzít s sebou schopné hudebníky, kteří se postaví na palouk a dají se do hry.
A nedají se jen tak na útěk.
Protože jí to nikdy nedá. Když zaslechne skočnou melodii, ustane v práci, nohama začne podupávat do rytmu a pak opustí své složité krajky, neprostupné sítě.
Vyjde ven na palouk a začne tančit.
Mezitím se musíš vplížit do jejího domu a vzít si srdce zpět. Možná získáš i srdce někoho jiného.
Pospíchej, dokud Pavoučí dívka tančí.
Drabble z řecké mytologie
„Nevěřil bych, že mě má nedobrovolná pouť zavede až do země Hyperborejců. Ale proudy byly nelítostné… Tehdy jsem ještě s sebou měl většinu mužů…“ Zmlkne. Svraští čelo, jako by je přepočítával. Vrásky na čele se mu prohloubí. „Má to být země věčného slunečního svitu, tepla a hojnosti. No… toho svitu tam bylo požehnaně. Viděl jsem pod hladinou šupiny obřího hada, který obtáčí svět. Zadíval jsem se do oka krakenovi. A pak tu byla ta obří ryba… velká jako ostrov, dočista bílá…“
Penelopé chápavě přikyvuje.
Její muž se poslední roky čím dál častěji vydává na cesty do míst, která nikdy nenavštívil.
Někdy si prostě musíte napsat pořádnou erbenovskou zdivočelost. Tuhle inspirovala výzva Egon Schiele Art Centra, obraz Luďka Rathouského zachycující truchlivý výjev s umrlým kůzlátkem.
Nocí se mihotá světlo svic, však oči kůzlete nezří nic. Na chaloupku se snesl žal, když Černý vlk si dítě vzal. Kůzlátko malé, tolik milé, divoké, ba i rozpustilé. Dva dny horečky ho spalovaly, třetí mu máry přichystali. Kmotřička celý večer štkala, pak se do luk odebrala. Polajku srpem kosila, vratiče „Vrať se!“ prosila. Na její nejvroucnější přání zaznělo sýce zahoukání. Otec dobrý k řece spěl, kde měsíc sinalý se skvěl. „Vrať se!“ naléhal stesku plný. Utnutý roh pak polkly vlny. Na jeho nejvroucnější přání zaznělo sýce varování. Matka do hvozdu se brala, skrz slzy a trní pospíchala. Krvavá stopa za ní leží, do kopce vyklopýtá stěží. Jak luna sama v tváři bledá prastarý chrám v háji hledá. Když tu jak prsty vztyčené sevřou ji sloupy z kamene. Pod tíhou věků střecha puká – a tam! Kopyto, rohy… ruka! Matka v duchu v hrůze zvolá: „Zpola zvíře, člověk zpola!“ Když se k ní ta bytost skloní, jen děs se jí hlavou honí. Zoufalství, ten krutý cit, však přinutí ji vyslovit: „Pane, velký bože Pane, tvé jméno budiž požehnané, v těchto nočních hodinách v lese, ba i v pustinách. Smiluj se a mír nám přej, div všech divů vykonej. Kůzlátko nejmladší nám vrať,“ prosila dlouho bědná mať. Na její nejvroucnější přání zaznělo sýce naříkání. Tu v chalupě zakrátko zamrkalo kůzlátko. Na prkně umrlčím se posadilo, všechny kol k smrti vystrašilo. Hned chtělo o všem rozhodovat, na maso a sýr rod svůj chovat. Největší děs přišel tak: Stal se z něho lidodlak!