O psaní a dálkách

Miniaturní lekce finštiny: finsky se vřeteno řekne värttinä, což je taky název
mé oblíbené skupiny. Část jejich písní pracuje s výše uvedenými tématy, do textu jsem však přidala i něco z vlastní fantazie.

Na kolovrátku v písni skrytém
na vřetenu pilném, hbitém
předu a navíjím:

Dub věčný větve k nebi zvedá,
svá tajemství větru předá,
jež do Pohjoly chladné věje
přes vlčí hřbety, přes závěje.

První taj je zaříkání,
jež před zmijím jedem chrání.
Druhý úskalími všemi
cizince vede v jeho zemi.
Třetí do podsvětí zpívá
dívce, jež je napůl živá.
Čtvrtý patří divým ptákům,
jejich cestám, sivým mrakům.
Pátý k sobě srdce sklání
jak krůpěj medu milování.
Šestý v sobě úzkost nese,
stopy krve v pustém lese.
Sedmý chce se jenom smát
nejistým tlapkám medvíďat.
V osmém pramen střeží víla,
co pět chlapců utopila.
Devátým divem ve chvíli
ženy vše hlasy spojily.

Pátky, znáte to.

Dnes je den přízraků,
pitvorných náznaků.
Lasic a sýčků pestrý vír
krade tvé křehké duši mír.
Až vínem si tě usmíří
v zapadlém baru upíři.
Vesmír se zlehka pohupuje
– loďka u kyklopské sluje.
Provazochodec na ostnatém drátě
má jistou naději, že skočí v blátě.
V zahradě k čaji o páté
usedá trojaká Hekaté.
Rozpouští slunce v Darjeelingu
a s ním příčetnou děje linku,
v níž starý louh je vycezen
do střevíců princezen,
jež prchají bosé do setmění,
které je ve vlaštovky změní.
Srdce jim dávno upadlo
za nekonečné zrcadlo,
kde ho potají kouše
vlk v rouše beránčím
v Evině rouše.

Drabble, které slouží jako úvod k (zatím?) neexistujícímu eposu.

Odpusťte mi, dámy, páni,
mé neobratné veršování.
Vám znám je přec můj hrdina,
proslulý lišák ferina.
Rek je to z rodu pověstného,
jenž napáchal mnoho zlého.
Sem tam k dobru sáhli snad,
by narušili starý řád.
Jeho kmotrou liška byla,
jež řezníkův krám vybílila.
Nevlastní sestra po mamince
k loupežím nabádala prince.
Praděd jeho v potu tváře
na pólu kouzlil mnohé záře.
Z pravnučky téměř nevinně
vyklubala se pěvkyně.
A bájný předek – pravdu dím –
stal se vám k stáru souhvězdím!
Pohodlně usaďte se
ať již v hradu nebo v lese.
Vznosný epos letí k vám,
s ním přichází Lišák sám…

Sonáta pro albínského koně,
jehož lebka pluje nad návějemi
a odfrkuje dým posledních dní.
Malá apokalypsa do kapsy!
Malá klipsa pod psa!
Fáborky rozpuštěné v Savu za ním vlají,
když loudí jablko,
vlastně prst či dva.
Potřese hřívou
a jíní mi padá do spánku.
Sklíčko před mými rty pokrývají fraktály kapradin.

V lednu jsem bloumala lesem kolem stájí a na tom zasněženém pozadí jsem potkala českou variaci na Mari Lwyd, ovšem živou a zdravou. Jen dokonale splývala s prostředím.

Vida, svátek. Včera jsem si k němu dala malý dárek a trochu se rozepsala.

nejtajnější tanec včel
kdybych ho dokázala opsat
přenést ty samozřejmé tiky do inkoustu
špionka s tváří skrytou za sítí
pod zčernalými prsty
by se mi začala rýsovat mapa pokladu
místo kde se setkáme
kde najdu svůj zavíčkovaný hlas 

Takhle se nemluví.

A jak teda?

Jazyk.

Poslechla.

Strhli ho na stranu.

Ne, takhle ne. Cukli s ním na druhou.

Na rovinu. Přímo, štěkli.

Tak ne.

Ae tohve ve pvímo.

Ale správným směrem přímo, trhli s ním.

Sem.

Zostra! Provedli čistý řez.

Niterně, táhli dolů.

Procítěně.

Au!

Sem.

Dlouze.

Stručně.

Vpřed!

Ne, sem.

K nám, ksakru!

S jistým zadostiučiněním si sborně zamnuli ruce v osušce.

Už je ti to jasné, doufáme.

Strčila si zamotané cáry zpátky do pusy.

A ztěžka polkla.

(Jeden z mých starších textů. Ale pořád se k němu vracím. Nebo on ke mně? Každopádně jsem ho zařadila do své připravované básnické sbírky.)