O psaní a dálkách

Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole.
Bába Louhi nohy dlouhý na stolek si položila.
V jedné ruce korbel piva, v druhé ruce krokodýla.
I já jsem tam tehdy byla, do reje se vypravila,
nevěstu jsem pozdravila.
Nevěstu bílou jako sníh navátý v mých šlépějích.

Sluhové měli sojčí nohy ba i k letu ptačí vlohy.
Nemeškali a co chvíli v pícce ježky přiložili.
Starosvati písně pěli a v kole mě roztáčeli,
až jsem padla na podlahu – čepovali silnou vláhu.
Zpod stolu se vydral kocour vystříhaný dohola.

Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máků voní.
Nevěsta je mrtvola.

Tuhle básničku jsem poprvé napsala někdy v sedmnácti, osmnácti, kdy jsem si přečetla Kalevalu. Po letech jsem se k ní vrátila a přepracovala ji na drabble v její absurditě a šílené snovosti.

Ovečko černá, kam ses ztratila?
Co když tě tmavá vlna zalila
pod útesy na pobřeží,
které maják měsíc střeží?

Ovečko černá, kde tvůj zvonek cinká?
Jeho tón tě vede odmalinka.
Zní možná někde v dračím břichu,
v chřtánu vlka, v trollím smíchu.

Ovečko černá, slyš můj hlas.
Volám tě nocí zas a zas.
Moře i nebe oči klíží.
Venku se kradmé kroky plíží.

Ovečko černá, znám tě od jehňátka.
Ponechám ti otevřená vrátka.
Přivolám tě zpátky k nám
všemi kouzly, která znám.

Písnička tichá, slza soli,
pak třikrát udeřit mám holí.
Na pomoc ti vyšlu tmou
bílou vránu s lucernou.

Vlní se hebce v lesní tůni,
šupiny sčítá novoluní.
V meandrech hladí zimostráz,
pak zuby znovu zkouší hráz.

Rozvírá žábry do věčnosti,
ve tmě všech tem zná staré kosti.
Člověčí ryba, rybí člověk snad.
Jeskyní se vine jako obří had.

Hluboko vskrytu víry rozechvívá
bytost bez očí, leč stále živá.
Ozvěna se ztrácí, mizí stíny,
přesto vždy najde tělo obětiny.

Na dně studny mezi střepy
stvoly řas si hnízdo lepí.
Možná žena, co tam žije,
o půlnocích češe si je.

Za víčky dál z očí stéká
nevědomá prudká řeka.
K čemu háčky, k čemu sítě?
Tichá voda najde si tě.

Napadlo mě, jestli na podzim píšu depresivní básně a na jaře praštěné podivno. Tahle by to potvrzovala.

V podhradí i v zazahradí
všichni lidé spali.
V hospodě se nezadaní
vlkodlaci prali.

Strašné zvěsti i pověsti
z dávných dob v té dáli
do hlav spáčů cestu klestí,
ba i klíny valí.

V záhumenku malé obře
smrká snad už potřetí.
Tvrdí však, že bá se bobře,
až když kýchne, odletí.

Černý plivník v měchy duje
a brousí si ostruhy,
z dřezu pilník vytahuje
na své četné neduhy.

Hejkal jakýs rozespalý
sápe se hned po peru.
Ne že by na to byl zralý,
přesto chce psát operu.

Komu svěřit hlavní roli,
ze které až uši bolí?

Zahrabané hraběnce!
Umučené mučence.