Před třemi lety jsem se zúčastnila kurzu tvůrčího psaní pořádaného pražskou Aeroškolou pod vedením Matheje Thomky. Kurz můžu je doporučit. Na každé hodině nás čekaly zajímavé úkoly, které nás navedly k napsání hned několik povídek. A mě úspěšně motivovaly k nespoutanému blbnutí.
Plamen naděje
(Zadání: Drabble na téma zápalky)
„S naší paní je zle,“ pravil chmurně sir Čička. „Jsme poslední, kteří jí zbyli.“Jeho sedm druhů vážně sklopilo hlavičky. Pět rytířů již vzplálo, aby vyslalo signál – volání o pomoc vstříc nelítostnému vesmíru.
Paní přišla o všechny příbuzné i o domov. Nyní se choulila v závětří, zatímco její rytíři ji z posledních sil zahřívali. Její dech však slábl.
Sir Ovodík, poslední z chrabrých družiníků, v zoufalém zamihotání dokončil prosbu ke hvězdám. Již neviděl, jak jeho paní vyčerpaně svěsila hlavu.
Vtom uličku zalilo jasné světlo. Zahučely motory.
Kosmický dobrodruh Han Solo – Sušice děvčátko zvedl a odnesl ho do tepla své lodi.
Jako na hrášku
(Zadání: Povídka začínající větou „Neusnu, protože tohle je jedna z těch nocí.)
Neusnu, protože tohle je jedna z těch nocí.
Převalím se pod peřinou, přetáhnu si ji přes hlavu, ale je mi jasné, že někdo bude muset něco udělat.
S povzdechem se vyhrabu z postele a zamžourám v prudké záři.
Z ní se vyloupnou siluety – Iva, Eliška, Kateřina a… Anna? –, které upřeně pozorují světelný zdroj.
„Nemůžete ji zakrýt?“ postěžuje si Měděnka z postele vpravo.
„O to se snažíme,“ odbude ji Anna, „ale ten pitomý čepec jí pořád klouže z hlavy.“
Ploužím se pokojem a moje sestry v různých stupních rozespalosti a rozmrzelosti vylézají z lůžek a kradou se za mnou.
Všechny se skloníme nad naší slavnou sestrou, která spokojeně chrní, a Měděnka poněkud výhrůžným způsobem svírá v rukách polštář.
„Pořád bychom ji mohly ostříhat, kleštěmi,“ navrhne mstivě Stříbřenka, kterou rodiče pojmenovali, když si ještě dělali naděje na další finanční rozvoj země, a ona je záhy zklamala, když jí ztmavly vlasy.
Je nás dvanáct dcer královských, ale jen jedna svými zlatými kadeřemi dokáže osvětlit rozměrnou místnost, utáhnout ekonomiku říše a spolehlivě všem okolo ukrást spánek.
Vlčí věk
(Námět: Vlčí výběh v zoo; slova: mříž, javor, uši, cvakání zubů, smečka)
Smečka to ucítila jako první: řezavý přídech zimy všech zim z dávných proroctví.
Věštby také zmiňovaly krvavé rodinné rozbroje, ale to bylo běžné chování lidských mláďat za mříží výběhu.
Pak se ozvalo vytí, odvěké a neodolatelné, a vlci našpicovali uši.
Rozběhli se k doupěti pod javorem. Hnali se podzemními tunely, brodili se ponornými řekami a pak se prodrali pod kořeny stromu bez konce. Vytí sílilo.
Staré trpasličí štoly je vyvedly na ostrov obklopený mlhou. V jeho středu ležel svázaný obr. „Pradědeček Fenris,“ žasla vlčata.
Pradědečkův nářek přerušilo cvakání zubů. Ze všech koutů světa se sbíhali vlci a začali rozhryzávat pouta.
Vedlejší úvazek
(Prostředí: Tunel, v kterém nestraší)
Terénní pracovník minul čtvrté graffiti – to s veselou popelnicí, z níž vyhlížejí neveselé oči –, a šlápl do kaluže, která označovala místo, kde návštěvníkům tunelu naskakovala husí kůže a před očima se jim dělaly mžitky.
Jakmile ucítil, jak se ta věc odlepila od zdi, nahmátl plast stříkačky v kapse.
Při první závanu zkaženého dechu instinktivně máchl rukou a injekční jehla se se zaskřípěním zabodla do škvíry v betonu.
Terénní pracovník do stříkačky nasál obsah pukliny, který se zmítal, svíjel a vykřikoval démonické sprosťárny, v nichž překvapivě figurovaly rybičky a králíci.
Ráno ho terénní pracovník naředí, aby ho mohl nabídnout na eBay jako inkoust tolik oblíbený mezi autory gotické literatury, a v tunelu konečně přestanou omdlévat senioři, běžci a psi do úrovně stehen.
Okurková sezóna
(Poněkud ulítlá povídka sepsaná podle zvukového záznamu, na kterém se dělo přesně tohle a nikdo mi to nevymluví.)
Majka chvíli mlátí tenisákem do stodoly – pink, pink, pink –, pak nechá míček míčkem a projde brankou do sadu.
Mine kočku, která v tom horku jenom sedí na zašedlém okně a vrní. Nebo spí a chrní jako děda, který to v tom horku zalomil na lehátku pod hruškou. Jeho rozečtenou knížkou listuje vítr. Majka se přikrade, vysosne mu pivo a vrátí se ke stodole.
Pink… pink… Míček sejme slepici a ta s dotčeným kdákáním vezme roha. Pink… Tenisák zase letí šejdrem, rovnou do rybníku pokrytého žabincem.
Jenže sotva vleze Majka do vody, z rákosí se vynoří naštvaná prasožába. Majka tváří v tvář mýtickému tvoru ztuhne. Prasožába ji popadne a mrskne s ní zpátky k chalupě.
Tam se Majka odrazí od starého polštáře z gauče, který měl děda už dávno odvézt, a letí zpátky do rybníčka. Prasožába ji kopnutím pošle zpátky.
Pink, pink, pink.
Majka zažívá sérii pozoruhodných fyzikálních jevů, které naruší děda, jenž se probudí, zaklapne knížku a vydá se ji zachránit.
