Byla svatba na Pohjole, v té soumračné Tapiole. Bába Louhi nohy dlouhý na stolek si položila. V jedné ruce korbel piva, v druhé ruce krokodýla. I já jsem tam tehdy byla, do reje se vypravila, nevěstu jsem pozdravila. Nevěstu bílou jako sníh navátý v mých šlépějích. Sluhové měli sojčí nohy ba i k letu ptačí vlohy. Nemeškali a co chvíli v pícce ježky přiložili. Starosvati písně pěli a v kole mě roztáčeli, až jsem padla na podlahu – čepovali silnou vláhu. Zpod stolu se vydral kocour vystříhaný dohola. Nevěsta se ke mně skloní, dech po květech máků voní. Nevěsta je mrtvola.
Tuhle básničku jsem poprvé napsala někdy v sedmnácti, osmnácti, kdy jsem si přečetla Kalevalu. Po letech jsem se k ní vrátila a přepracovala ji na drabble v její absurditě a šílené snovosti.