Ukázka z mé připravované knihy Zdivočelé pohádky z povídky „Za sedmero horami a jednou bažinou“. Vybrala jsem přímo akční scénu.
V úzkých
Divoká prasata byla jedna věc, dobře vycvičení lovečtí psi druhá.
Nepotřebovala ani liščí sluch, aby poznala štěkot nejmíň půl tuctu hrdel. Kolik jich mohli brát na lov?
„Teď nad tím nepřemýšlej,“ nařídila si rázně. „Nepanikař. Utíkej!“
Ukázalo se, že je přece jen velmi mladá liška. V rozporu s barvou srsti přímo zelenáč.
I kdyby opravdu na místě zezelenala, stejně by ji v lese objevili. V tomhle lese, v téhle zemi měli výhodu oni.
Proč se musela potulovat zrovna tady? Teď aby při té potulce zpropadeně zrychlila.
Mohla by zkusit liščí kouzla, jenže si to v tuhle chvíli netroufla. Řítila se dolů svahem, zuby jí cvakaly a při všem tom jehličí a skalách, které spadaly hluboko dolů, by zastavit se, znamenalo ztratit cenný čas. Možná poslední, který jí zbýval.
Vyvažovala se ohonem v zákrutách a přeskakovala spadlé kmeny. Čím dál míň elegantně. Málem jí ujely tlapy na kamení, které se za ní sypalo.
Psi se blížili a nejspíš by ji mohli pronásledovat i poslepu. Počínala si čím dál neobratněji.
„Tak dlouho pokoušíš osud, až na tebe konečně dojde.“ Pod kopcem les vystřídala louka s dřevěnou budkou na seno nebo pro ovce.
Liška se musela rozhodnout. Jestli vpadne dovnitř a dveře půjdou zavřít na závoru, mohla by se tam schovat, dokud se jí nepodaří přenést pryč jedním ze svých geniálních triků.
Nebo mohla utíkat dál.
V noze jí ostře bodlo. Takže utíkat dál nepůjde. A trik bude muset být zatraceně geniální.
Mezi kmeny zahlédla míhající se těla skvrnitých psisek.
„Ještě ke všemu mě má roztrhat tohleto plemeno?“ rozhořčovala se.
Vpadla do přístřešku a vyskočila na dveře. Petlice se jí uvolnila pod tlapou a spadla na zem s nejprotivnějším ťuk na světě. Liška se udýchaně rozhlédla.
Žebřík. Zvládne žebřík? Nezbývalo než to zjistit. Skrz prkna ve stěnách dovnitř proudily paprsky ranního slunce. Zatraceně, čas se jí sypal mezi drápy.
Bude se muset pořádně rozběhnout, pak skočit a zachytit se příček žebříku a nejspíš se dost úporně modlit k velkým liščím božstvům.
Podle zvuků venku už psi museli seběhnout z kopce. A zachytila už i lidské hlasy a ozvěnu koňských kopyt.
Sebrala sílu a navzdory bolavé noze vyrazila.
Ze sena před ní se cosi vynořilo. Příšera! A kýchla. Senná rýma!
Liška se stočila ve vzduchu, dopadla zpátky na zem a přitiskla se ke stěně. Srdce se jí pokoušelo vzít nohy na ramena.
Příšera sebou trhla, naklonila se vpřed do pruhů paprsků a vzala na sebe lidskou podobu. Ó, hrůzo, tisíciocasá hrůzo! Byl to muž.
Došel ke dveřím. Liška zadoufala, že ji možná přehlédl. Mohl být rozespalý. Doufala, že nemá zbraň a hlad.
Bylo jisté, že taky chvilku klidu nenajde.
Muž odstrčil nohou upadnutou západku a pootevřel dveře. Rychle je zase přivřel a přitiskl se k nim zády. Liška by se k němu nejraději připojila.
Hleděli přímo jeden na druhého. Liška polkla. Dostala se z bláta do louže nebo rovnou do bahenní sopky?
Úpěnlivě zvedla čenich. „Neprozraď mě. Honí mě a upřímně řečeno, nevím proč. Má kožešina je teď samý bodlák a bolák. Jsem jen kost a kůže. A vůbec jsem daleko prospěšnější, když jsem živá.“
„Vážně?“ zeptal se muž. Jeho hlas zněl mladě. „Jak bys mi mohla být ku prospěchu?“
„Jsem liška Ryška. Vyznám se ve všech zemích a krajích, znám mnohé skrýše a tajemství,“ pronesla přesvědčivě a lhala skutečně jenom v něčem.
„Můžu ti poradit, kde najít štěstí!“ V tomhle už lhala víc. Kdyby byla takový odborník na štěstí, neocitla by se v téhle situaci.
Mladík se zhluboka nadechl a vyšel ze dveří. Pečlivě je zavřel a Ryška se začala pekelně soustředit na své kouzlo.
Kupodivu jí v tom nepomohlo ani to, že se psi zklidnili. Ještě poštěkávali a koně lovců byli už strašně blízko. Jenže se nezdálo, že se někdo chystá vylomit dveře. Zvláštní. Nejdřív by museli převálcovat toho mládence.
