Bývají dny, kdy matika
ti před očima utíká.
Čísla přeskakují řádky
a nemůžeš je nahnat zpátky.
V češtině potká proměna
velká i malá písmena.
y a i ti lámou tužky,
drze vystrkují růžky.
Při obědě tě nezaskočí,
když v polévce plavou oči.
Všichni vlastně radost mají,
že na vás moc nemrkají.
Přírodopis vás učí skvěle
dívka zakletá v žabím těle.
Odpoledne tě v tělocviku
rarach nutí do výmyku.
Ztracené svršky po cvičení,
požár v blesku v popel změní.
Sbor si pochvaluje však,
že uklízeč je vážně drak.
Ze všech věcí, co musíš znát,
nakonec se ti chce jen spát.
Když pomalu dřímáš zpola,
na hřišti bazilišek zvolá:
„Cukr, káva, limonáda,
čaj, rum, bum!“
Projekt sbírky strašidelných básní pro děti se rozrůstá a pořád mě ohromně baví.
Když se málem přerazil o třetí krabici, měl toho právě tak dost. Stejně jako prachu v nose.
Viděl, jak zrnka drze víří pod světlíkem v proudu slunečních paprsků.
Po třech hodinách práce nebyla vidět žádná změna. Skříně byly pořád plné starých hrnků, alb i bot, ve kterých by člověk pomalu nezvedl nohu.
Dědové na něj vyčítavě hleděli ze zašlých fotek a on se mračil na ně, protože si moc dobře pamatoval, jak ho přinejmenším jeden z nich zabavoval „hrou na zedníka.“ Nechal ho celé dopoledne přesívat písek na dvoře a sám u toho bafal a četl noviny.
Na teplácích měl sbírku mrtvého hmyzu, pavučin, špíny a barevných třísek od toho, jak se otřel nohou o něco, co vypadalo jako kulisa z něčí ochotnické minulosti. Ale když to vyprostil zpod hromady kabátů, luskl prsty a řekl „Héj“. Právě narazil na kámoše z dětství. Houpací kohouti! Najednou se mi vybavilo, jak v nich lítal sem a tam, když zrovna nebyl postižený dědou.
Vůbec to byla spíš výprava do hodně zašlé rodinné kroniky než úklid půdy.
Pořád ale bylo lepší než se pokoušet vést rozhovor s otcem, který co tady skončil zavrtaný, pomalu nevytáhl paty z domu, a jeho syn nevedl zas tak vzrušující život na to, abych ho celý den dokázal rozptylovat povzbudivým monologem.
Když teď couval s kohouty, jako kdyby si dali na oslavu shledání rozpačitý valčík, zase drnkl hlavou o šňůru na prádlo, poslední dobou nevyužitou, protože otec vydržel chodit týden v jednom oblečení. Navíc začal šetřit, takže si nanejvýš přepral spodky a ponožky v ruce. Syn ho podezíral, že má strach z pračky. Kolíčky na šňůře kmitaly.
Jo, tohle by měl sundat, než se oběsí.
Nejdřív na to nastoupil s jemnou mechanikou a snažil se šňůru normálně odvázat, ale houby.
„Fakt, jsi to utáhla skvěle,“ ucedil a zatáhl za šňůru, ale hřebík byl zaražený fest. „Nikdy jsi nic nedělala napolovic, co?“
Teď už šňůrou trhal.
„Ale k doktorovi jsi mohla jít dřív. Ne pořád tiše trpět. Sakra!“
Z trámu, který byl šňůrou ovázaný, se snesl chuchvalec. Vyjekl a uskočil, když uviděl, že je to kostřička. Šňůra se uvolnila, on letěl s ní a netopýří mrtvolky na něj padaly ze stropu.
Jak mezi nimi skotačil, zamotával se do té zatracené šňůry, ale prostě ji nedokázal pustit.
Nešlo to.
Jenom nadával skrz zatnuté zuby.
A padal.
Narazil hlavou na stará prkna a mžoural, zatímco ho zasypával prach, pavučiny a po rameni mu klouzaly fotky z alba, které na tu hromadu předtím položil.
Prababičky, prastrýčkové a všechna ta miminka na kožešinách a ve vaničkách.
Připadal si jako jedno z nich, jak tam ležel a brečel jako malý.
Je jedna holka, co ztrácí tvář.
Ztrácí ji jako rukavice.
Jak prvňák nechá slabikář
v přihrádce u lavice.
Zapomene tvář v šatníku
vedle pláštěnky a šál.
Pověsí si ji na kliku,
kde pak jen zírá v dál.
Tahle holka, ta se umí skrýt.
Nikdy si jí moc nevšímali.
Naučila se vytratit,
aby to ani nepoznali.
Neklopýtá a nehlučí
jak malý tichý duch.
Vždycky se všechno naučí
a napíná sluch:
Jestli se doma zas něco děje,
jestli ji někdo neslyší.
Večer si zkouší obličeje
– od příšerek až po myši.
V lupičské masce mizí do noci.
Jak čert zachrání Mikuláše.
Může tě vyděsit, nebo ti pomoci
z horké a pořádně rozbředlé kaše.
Sestavila jsem novou sbírku básní pro děti. Pohrávám si v ní s hororem i humorem a někdy se přistihnu při psychologické sondě.
Kam bych tě vzala v Santiagu de Compostela, kdyby se naskytla příležitost a věci se vyvinuly tisíc a jedenkrát jinak?
Jako jasná odpověď se nabízí katedrála, kam neochvějně navzdory puchýřům a bolesti míří nohy poutníků. V noci září jako lucerna. Má vlastní muzeum a vystupuje v pěkné kupce knih i cestopisů. Lev z Rožmitálu ji vychválil tak, že ho v muzeu citují.
Náměstí Praza do Obradoiro, náměstí věnovaném řemeslníků, kteří vybudovali katedrálu. Obklopují ho budovy univerzity, radnice a bývalého špitálu pro poutníky, jejž založili katoličtí králové. Špitál býval městem ve městě, s vlastní pekárnou. Kdysi se tu léčily i místní prostitutky, protože jejich uličky byly příhodně blízko katedrály, kde se poutníci očistili od hříchů a některé napadlo, že si možná rovnou pořídí nové. Když je řeč o tělesném laškování, řešily se tu i následky. Ve špitále se totiž starali o odložené děti. Chlapci se prý mohli vyučit, děvčátka posílali do služby k jeptiškám. Celý komplex byl rozdělný na mužskou a ženskou část a ženskou střežila neúprosná správcová s holí, kterou neváhala použít, když si někdo dovoloval na některou z dočasných obyvatelek. Teď je ze špitálu nóbl hotel, na jehož portálu kromě zakladatelů – katolických králů Isabely a Ferdinanda – najdeš i astrologa, který prý možná odkazuje na židovské vědce vyhnané právě tímto párem monarchů.
Na náměstí posedávají, prozpěvují a únavě či vytržení propadají poutníci z celého světa. Letos, po dvou letech covidu, kdy ulice zely prázdnotou, se sem vlily proudy mládeže ve sladěných barevných trikách. Turisté přidřepávají a nábožně poklekají, aby dostali do snímku obě hlavní věže. Při jedné příležitosti se objevili i poutníci s kajakem a pádly, kteří sem připluli podél pobřeží.
Na ten ruch a cvrkot se hezky dívá z ochozu muzea nebo z věže, v níž se nachází starobylá obří řehtačka. Když zvon věže vpravo o Velikonocích umlkne, nastane její čas.
Na střeše katedrály se mi zatočila hlava a nemohla jsem setřást pocit, že i když třeba právě stojím na rovném stupínku, tohle je výsostné město holubů a všeho, co líté, co peří má. Prostor okolo člověka umí ohromit. Všechno to baroko se k němu sbíhá, až to vypadá, že se musí rozbít o útes jako vlny na galicijském pobřeží.
Zavedla bych tě sem nahoru, ačkoli jde o jistou zkoušku odvahy. Zdejší prostor mě zmátl. Na úrovni náměstí vejdeš do muzea, a když vyjdeš po schodech nahoru, ocitneš se na nádvoří katedrály a věže se nad tebou sklánějí jako uličnice, které si tě dobírají: „To jsme tě dostaly. Stoupáš a stoupáš a pořád jsi v přízemí.“ Při stavbě katedrály si s kopcem pod ní mazaně vyhráli.
Vidíš ten kostel dole? Ukázala jsem ti ho už předtím z parku Alameda. V srpnu se k podvečeru v jistý okamžik z té vyhlídky zdá, jako by sochy svatých vykročily z fasády a vznášely se v záři slunce. Malý kapesní zázrak pro nás dva, který se nevešel do oficiálních průvodců.
Když holub přelétne přímo nad Praza do Obradoiro a pokračuje nad katedrálou, mihne se nad malým náměstím Praza da Quintana de Vivos, z něhož se svažuje schodiště k většímu protipólu Praza da Quintana de Mortos, kde býval hřbitov. V současnosti hrají živí prim a bývalém království mrtvých staví pódium pro koncerty. Ale když se snese soumrak, stíny se prodlouží a pohupují se do rytmu, nemusí být nadvláda živáčků tolik samozřejmá.
Provedla bych tě podloubími, která po staletí chrání místní před velikým bohatstvím Galicie – deštěm, díky němuž se zdejší krajina úhledně zelená. Nejstarší ulice mají ve středu prohlubeň, která odváděla pryč déšť a špínu. Tady bych ti mohla ukázat místní vynález. Když v podloubí zvedneš hlavu, uvidíš zazděné okýnko, kterým Svatojakubští shlíželi dolů na hosty u dveří, aby zjistili, kdo u nich klepe.
Klepadla mají tvar ruky, ovšem při naše putování a potloukání bych ti mohla ukázat i jedno na dveřích domu zámožného lékaře, který si nechal vykovat klepadlo v podobě hada, jenž se chystá zatnout tipec žábě.
Z parku nebo ze střechy, v prvním případě se zmrzlinou, v druhém s mravenčením v břiše, bych ukázala na menší věže katedrály a vytasila bych se s prohnanou otázkou, co ti připomínají se svým nezvyklým tvarem stupňovitých jehlanů. Architekti se nechali inspirovat popisy pyramid v říši Aztéků. Bezděčný památník dávných bohů na křesťanském svatostánku.
Mohla bych dát k dobru historku o tom, jak místní na pár staletí založili ostatky svatého Jakuba, za nimiž putovali lidé z celé Evropy. Mimochodem jeho matka Salome tu má taky kostel s reliéfem, který zobrazuje těhotnou Pannu Marii s bříškem. Proklouzneme za kostel do nejužší uličky ve městě, kde se můžeš dotknou rukama stěn domů po stranách, samozřejmě nad čáru psího dostřelu.
Vydrž se mnou chodit z kopce do kopce. Za tímhle rohem najdeš starou budovu university Colexio de Fonseca s nádherným ambitem, utajenou zahradou, nad níž rozevírají pusy chrliče a modrá záplata oblohy lemuje všudypřítomné věže katedrály. Ty jako by nahlížely do zahrady jako dítě do krabice s dárkem. Sídlí tu také knihovna. Zkusíme vyjít do poschodí, jestli se tam neskrývá nějaká výstava.
Tady, za rohem ulice, kde jsme si dali zmrzlinu, zabočíme jednou, dvakrát do obzvlášť křivolakých uliček dávné židovské čtvrti, která proslula voňavkáři.
Když si prohlédneš domy v historickém centru pořádně a nenecháš se rozptýlit vitrínami se soškami Jakuba v poutnickém oděvu s tykví a lasturou, miniaturami katedrály a dalšími nezbytnostmi, můžeš si všimnout znaků na zdech, podle nichž zjistíš, jestli dům patřil arcibiskupovi nebo mnichům z kláštera San Martiño Pinario. Ti si postavili honosný klášter hned za katedrálou, aby arcibiskupovi ukázali, s kým má tu čest. Zbožní páni na sebe byli občas jako kati.
Už se ti klíží oči.
Dobře, máš nárok na jamón ibérico nebo galicijskou smaženou chobotnici. A víno. Nebo místní pivo Estrella pojmenované po hvězdě. Na poli hvězd podle legendy našli ostatky apoštola Jakuba. A jsme u názvu samotného města, v němž se potkávají hvězdy i dotyčný svatý.
Pro samou vznešenost a nebeskou slávu si dáme ještě jedno.
Nebo dvě.
Skončíme na lavičce v parku. Opodál sedí vysochaný básník a dramatik Ramón María del Valle-Inclán, který se prý rád přel, a když se dost pohádal s lidmi ze Santiaga, odstěhoval se do Madridu, kde měl větší zásobu protivníků.
V parku potkáš milou zmrzlinářku, běžce, studenty (hodně sem jezdí z Tchaj-wanu a Japonska, aby se naučili španělsky), turisty, fotografující výhledy na katedrálu, poutníky, kteří to dotáhli až sem, sochu Federica Garcíi Lorcy, který tu pobýval. Před sochou mu vysadili bílou kamélii, o níž psal.
A tamhle je pomník básnířky Rosalíe de Castro, velké propagátorky galicijského jazyka…
Aha, dobře nebudu tě budit. Máme za sebou přece jen velké poletování.
Zůstaneme ve stínu.
Pověst o putujícím prokletém kříži ti povím někdy jindy.
A o těch dvou paních, kterým postavili pestrobarevné sousoší u vstupu do parku.
Moje sbírka hororových básních pro děti se utěšeně rozrůstá. Tentokrát přihodím malý konec světa se severskými tóny.
Vidím tě, lidské mládě
s pláštěnkou zmáčenou celičkou,
s botami slepenými blátem,
s tvou malou směšnou bludičkou.
Jaké máš malé ruce!
S lampou dál brouzdáš v šeru.
Hořkou plání, trpkým lesem
vydalo ses na příšeru.
Cítím tě, pískle moje,
jižní vítr tě prozradí
za řekou v puklině země
i v labyrintu v podhradí.
Jaké máš malé oči!
Opuchlé pláčem, solí.
Nevidíš za sebou můj stín
a tlapky už tě bolí.
Slyším tě, holé štěně,
škrábeš se skalisky.
Po kapsách hledáš svíčku
a v písku otisky.
Jaké máš malé uši!
Nasloucháš vlnobití,
hromu v dálce, blízké válce,
až zaslechneš moje vytí.
Chutnám tvůj strach, hrdinečko.
Zachraň slunce, pidižvíku.
Nespolkl jsem ho, zatím ne.
Natáhni ruku! Mám ho na jazyku.
