O psaní a dálkách

Šeherezáda se svezla na postel. Měla by se prospat, ale po každé noci, kdy vyprávěla příběhy, se třásla. Byla vyklepaná jako… Už ji nenapadala ani přirovnání.

Duchové jejích předchůdkyň se na ni zvědavě podívali.

„Pomozte mi,“ pošeptala jim. „Docházejí mi pohádky.“

„To chceš vyprávět historky z našeho života?“ nadhodila jedna. „Začne tě kritizovat, že mají stejné konce.“

„Ta moje je o touze dostat se na dobrou školu,“ dodala druhá.

„V mojí je odporná zrada. Ale taky kočky,“ přidala se třetí.

„Beru všechno,“ odpověděla Šeherezáda. Zdálo se, že je to potěšilo.

Vyprávěly si a v hlasech jim kvetla hořkost pelyňkových dívek.

Ukázka ve formě drabble z rozpracované novely.

Na obraz Dulle Griet od Pietera Bruegela staršího jsem v antverpském muzeu Mayer van den Bergh fascinovaně zírala asi 20 minut a pořád jsem nacházela nové detaily. Potěšilo mě, že ten výjev rozesmíval nahlas i jiné návštěvníky. Obraz je plný geniálních grotesních výjevů. Vévodí mu postava Griet z vlámského folkloru, která s vojskem žen drancuje peklo. Po všech těch Triumfech smrti, posledních soudech a trestání lidstva se karta konečně jednou obrátila a paní na obraze neznají slitování.

Ačkoli si při takovéto výpravě zachováte plné vědomí, příčetnost je spíš na škodu.
Ženy následovaly Griet, protože slova „Vím, kde najít jídlo“ zněla jako zaklínadlo. Všechny už měly na krku pár křížků, uměly se ohánět cepy i lopatami a jejich vztek se valil jako povodeň.
Démoni zvonili na zvony, svolali podzemskou hotovost. Pod náporem zuřivých hospodyněk jim nezbylo než zvedat padací mosty a zachraňovat zbytky zásob.
Ženy je spoutávaly, skopávaly do krvavé řeky, kde i vyděšení obojživelní ďáblové zapomínali, že umí plavat. Bojovnice plundrovaly podsvětní pokladnice.
Když vyšly zpět na zemi a vykašlaly saze, řekly si: „Tak zase příští čtvrtek.“

Vztahy, rodina, kamarádi, takové ty normální věci, které se ostatním děly mimoděk a jaksi přirozeně, pro něj měly punc zázraku.
Zkoušel „na sobě pracovat“, „chodit mezi lidi“, „otvírat se“, jenže stejně dobře mohl házet hrách na stěnu.
Místo toho radši hodil kousek párku vráně pod oknem.
V sousedství znal lidi podle psů, koček, případně i fretek a papoušků.
Zdravil vrabčáky, a kdyby mohl, dával by liškám dobrou noc.

Vrána sledovala, jak její člověk odchází vyhodit odpadky, a připomněla si, že ho musí nahlásit jako čestného krkavcovitého.
Aby ho její příbuzní při blížícím se ovládnutí světa ušetřili a přijali za svého.

Žil byl jeden malý topýr a byl to veliký zbeda. Jeho topýří maminka už ztrácela rvy. Jednoho dne ho znovu posedl klid, a než se maminka ohlédla, zmizel kamsi za Žárku.
Jenže pak ho rozbolela křídla a domů to najednou byla představitelná dálka.
Tahle se vrátí domů až v děli.
Pak ho však potkala hoda v podobě vrlého výra.
Topýr sotva stihl vlétnout do průrvy ve skále, kde mu zbylo než čekat.
Naštěstí byl zmar a výr byl rvózní. Posléze s důtklivým houkáním uletěl.
Topýr se vrátil domů jako božák z Manic.
Jeho maminka věřila vlastním očím. A hlavně echolokaci.

Topýr se samozřejmě vyznačuje tím, že visí hlavou nahoru a poletuje hlavou dolů.